AnimeCz

Vzpomínky. Nic jiného než vzpomínky, které se někdy zdají jakoby byly jen sen. Nádherný a přitom bolestivý sen…

Nechci vzpomínat a žít jen ve snu, který jsem si vysnil. Nemám právo na sen, nemám právo vzpomínat. To právo ztratíte, když se stanete zatracení? Nebo když ztratíte něco opravdu cenného? Nevím, co je pravda a raději se přikloním k tomu prvnímu, protože si nechci namluvit, že jsem něco cenného opravdu ztratil a asi tak jako všichni.

Proč jen vzpomínat je bolestné? Proč člověk nemůže prostě zapomenout? Odpověď je prostá -  protože od toho vzpomínky jsou, aby se připomínali a doháněli někoho k šílenství. Jsem šílený už tak bez nich, na co mi tedy jsou?

„Krása je důležitá, ale pro člověka, který je opravdu krásný, je akorát přítěží.“

Slova kterým těžko někdo uvěří, ale jsou pravdivá. Jenže uvědomíte si to, až tu hrůznou pravdu pocítíte.

Když jsem se poprvé setkal s Akatsuki, připadal jsem si tam zvláštně. Negativní pohledy a mezi nimi jeden zvláštní a nenáviděný. Itachi Uchiha. Člověk, který si nejspíš myslel, že místo nového člena dostal novou hračku na hraní. Jakmile se mu naskytla možnost, hodlal si pohrát se svou novou hračkou a tou hračkou jsem byl samozřejmě já.

~.~

 „Takové mladé štěně...“ Řekl a zvláštně se na něj zadíval.

Normálně by se asi za takové oslovení urazil, ale teď nebyl na nějaké uražení čas.

„Přestaň sebou tolik házet, stejně ti to nepomůže. Já jsem silnější než ty.“

„Ne. Pusť.“ Snažil se vymanit z jeho sevření.

„Ale no tak, nemůžu nechat takovou krásu nedotknutou...“ Přejel rty přes ty jeho.

„Tak sladké a lákavé..“ Šeptal mu do rtů, zatím co rukama bloudil po jeho těle.

„Ne..!“

„Přeci se nebudeš dál bránit? Jestli ano, bude tě to bolet..“

Deidara se usmál. „A co když mi to nevadí?“

„Ne? To mi řekneš, až tu bolest zažiješ…“

„Itachi, zkoušej si tohle na svého bratra!“ Okřikla ho hlas  za ním.

Překvapeně se otočil a pak se usmál. „Copak, Sasovi, budeš se ho zastávat?“

„Ne, ale je to můj partner, ne tvůj, tak bych byl rád, kdyby si zachoval ještě trochu normálního myšlení.“

„Jak myslíš.“Řekl a zvedl se z překvapeného Deidary. „Neboj se, jeden den si to zopakujeme.“ Ujistil ho ještě než odešel.

Deidara na něj jen naštvaně zíral.

„Tohle bylo hodně hloupé.“ Oznámil mu Sasovi, takže docílil mladíkova udiveného pohledu.

„Kdyby si se nechoval tak, jak se chováš, tohle by se nestalo. Máš štěstí, že mě to napadlo a přišel jsem. Příště tě už zachraňovat nebudu, tak si dej pozor.“

„Ale..“

„Tvoje chování a tvůj vzhled. Vypadáš napůl jako dívka, ale nechováš se tak. Chováš se jako malej spratek -  to vzbudilo v Itachim touhu. Jak říkám… můžeš si za to sám.“

Deidara se naštval a zatnul ruce zlostí. „Já nevypadám jako holka.“

Sasori si povzdechnul. Tady něco vysvětlovat nemá cenu. „Možná ty to tak nevidíš, ale jiní to taky vidí.“

Deidara se znovu urazil a odkráčel pryč, aby si mohl na něčem vylít svou zlost. „Já nevypadám jako holka a nechovám se jako dítě..“ Mluvil si pro sebe..

„Oh..tak už jsi se vrátil?“ Řekl a dál si ho nevšímal.

„Co se to..?“  Zeptal se překvapeně, když viděl, jak jeho společník vypadá.

„Co?“ Otočil se k němu.

„Ale před tím jsi vypadal..“

„Tohle je moje pravá podoba. Tamto byla zase jen loutka -  i tohle tělo je loutka.“ Zamyslel se. „Nechápu proč ti to vůbec říkám, neměl by jsi to vědět.“

Chvíli bylo jen ticho. Klidné a  tíživé  ticho.

„Krása je důležitá, ale pro člověka, který je opravdu krásný, je akorát přítěží.“ Promluvil Sasori najednou.

„Proč mi to říkáš?“

„Protože se tě to týká. Podívej se na svůj odraz do zrcadla a pochopíš, o čem mluvím.“

„Nemusím se tam dívat, protože vím, že se mě to netýká..“ Řekl uraženým tónem.

„Ale ano.“Přešel k němu blíž..

„Týká se tě to. Proč myslíš, že se dnes to s Itachim stalo?“

Zčervenal a ani nevěděl, jak se mu to povedlo a že něco takového umí. „Ty..si to o mě myslíš?“ Zeptal se v očích očekávání.

„Ano, ale rovnou můžeš zapomenout na to, co se ti honí hlavou.“ Řekl odměřeně a otočil se k němu zády.

„Jak můžeš vědět, na co myslím?“ Řekl a znovu se urazil.

„Stačí se na tebe dívat.“ Znovu se k němu otočil. „Jsi zamilovaný, Deidaro..?“ Přešel blíž.. „Nebo jen chceš vědět, jaké to je?“ Sklonil k němu hlavu. „Co by se stalo, kdybych Itachiho nevyrušil?“ Zašeptal blízko jeho rtů a Deidara proti své vůli znovu zčervenal. Tím dosáhl úsměvu svého společníka.

„Takže to druhé…“ Chvíli jen stál a hleděl mu do očí, pak se od něj ale odvrátil. „ Nečekej nic takového ode mě.“ Řekl mu chladně a odešel daleko z jeho dosahu.

Světlovlasý mladík zůstal jen překvapeně stát. Pocity se v něm míchaly a on nevěděl, co s nimi má dělat. Něco na jeho partnerovi ho lákalo -  strašně lákalo a nebyl to jen jeho zvláštně hezký vzhled…Jenže co to bylo? Co je to za pocity které nezná?

~.~

Tolik neznámého, tolik otázek, na které jsem musel najít odpovědi sám bez pomoci. Jak je směšné, když si vzpomenu, že jsem se tehdy vlastně bál. Bál jsem se, co se stane, až znovu Uchihu potkám a že mě Sasori nenávidí. Tedy… hlavně jsem se bál toho prvního, protože Itachi si brzy našel volnou chvilku . Jak říkám je to směšné..

~.~

 „Vypadá to, že tentokrát budeme mít pro sebe trochu klidu.“ Řekl Itachi a sklonil se k němu.

„Tebe to ještě nepřešlo?“ Zeptal se a snažil se vytrhnout z jeho sevření, ale bylo mu jasné, že je to marné.

„Ne a když s sebou budeš tolik házet, nebudeš s toho mít nic, takže se raději poddej -  stejně se tomu nevyhneš.“ Zašeptal mu do ucha a trochu uvolnil sevření.

„Tak je hodný chlapec.“ Pochválil ho, když zjistil, že se nepokoušel utéct.

Deidara odvrátil hlavu a nechal se Itachim svléknout.

„Ty jsi opravdu nádherný..“Řekl mu potěšeně, když si ho prohlédl. Pak sek němu znovu sklonil . „Řekl jsi, že jsi umělec tak teď budu umělec já a ty mé umělecké dílo.“ Zašeptal a Deidara se otřásl, tohle se mu nelíbilo a doufal, že zase přijde Sasori a zachrání ho, ale Sasori nepřišel.

Musel tedy snášet to, jak si Itachi hrál s jeho tělem, jak v něm vyvolával bolestné a slastné pocity. Chtěl, aby to nikdy neskončilo a při tom si i přál, aby už byl konec a měl všechno za sebou.

Prudký příraz následovaly slzy bolesti.

„Šššš…ta bolest za chvilku přejde, musíš něco málo vydržet.“ Tišil ho a přitom se pomalu pohyboval, takže bolestné pocity vystřídaly ty slastné.

Když bylo ovšem, Itachi se prostě zvedl a odešel nic neříkal, nic neudělal… jen odešel.

To bylo pro Deidaru snad  ještě horší. Zničeně ležel na zemi a bylo mu zle ze sebe samotného. To, co před chvílí zažil, bylo tak ponižující. Chtěl plakat, ale nemohl. Jeho oči pláč odmítaly, nechtěly se ponížit ještě víc.

„Tak tady jsi, nemůžeš se tady jen tak válet, na to není čas.“ Oznámil mu chladný, známý hlas.

„Sasori-danna..?“ Zvedl hlavu a podíval se mu do očí. „ Já ..“ Pokoušel se něco říct, ale byl zastaven.

„Nechci nic slyšet. Varoval jsem tě, že si to zkusí znovu a že  příště ti nepomůžu.“

Tohle bylo moc. Teď poprvé potřeboval od někoho utišit a někomu se schovat do bezpečného náručí. Jenže člověk, po kterém to chtěl, nevypadala, že něco takového hodlá udělat.

„Já se nezvednu sám..“ Řekl potichu a sklopil oči k zemi.

Sasori k němu přešel a zvednul ho. „To je tím, že to bylo poprvé.  Itachi se asi neumí ovládat, časem si na to budeš muset zvyknout.“

„Cože?! On to udělá ještě jednou?!?“ Zeptal se vyděšeně.

Povzdychnul si. „To se dalo čekat nechápu proč se ještě ptáš.“

„Ale..“ Snažil se něco namítnou, ale slova se zasekla v krku.

Sasori se na něj zkoumavě zadíval a pak mladíkovu překvapení ho objal.

„Pokud chceš brečet, tak brečet. Pokud si chceš stěžovat, stěžuj si, ale věř, že ničeho nedosáhneš. Nestalo se ti nic hezkého, ale ani nic zlého, musíš to jen překousnout. Co uděláš, záleží na tobě.“

 ~.~

Možná to tehdy vysušilo moje slzy, které se ani nestačily protlačit na povrch. To mě přinutilo o všem uvažovat jinak a občas taky začít nad něčím přemýšlet a hlavně se dívat na Sasoriho jiným pohledem.

Dny se střídaly a Itachiho jsem později asi omrzel, protože mě nechal být. Bylo to jen jako pohrát si s novou hračkou a pak ji nechat být. Nevadilo mi to, měl jsem klid, ale svým způsobem jsem se cítil prázdný a osamocený. Se smrtí Sasoriho to bylo ještě horší. Nikdy se na mě nedíval pohledem plným touhy jako Itachi, ale stejně jsem z něj cítil něco zvláštního. Když zemřel, opět jsem neprolil jedinou slzu. Tvářil jsem se, jakože prostě zemřel, ale něco ve mně se opět  pomíchalo a požíralo mě to zevnitř. Divný pocit nutící mě zahalit se smutkem. Ale proč? Zase něco, co nebylo zodpovězeno. Prostě jsem se přesto přenesl a nechal to být. Dostal jsem nového partnera a opět něco zvláštního.

Tobi byl jiný než Sasovi. Hloupě dětinský, neustále mě rozčiloval. Ale víc, než jeho chování a řeči, mě rozčilovalo, že nevím, co si oněm mám myslet. Neviděl jsem mu do očí a do tváře, abych četl jeho myšlenky, nevěděl jsem nic o tom, co se mu za jeho chováním honí hlavou, ale cítil jsem, že i on se na mě dívá zvláštním pohledem -  zase jiným a pro mě neznámým. Nemohl jsem to rozluštit, až  jednou jsem asi pochopil.

~.~

Neznámá temná postava se sklaní nad tváří Blonďatého chlapce. Pod zahalením tmy se odvážila odhodit masku a ukázat svou tvář, ale tak aby viděla jen zlověstnou tmu.

Pohladil osobu před sebou po tváři a nemohl se vynadívat na tu krásu. Sklonil se níž, aby políbil tu krásu, jenže celý okamžik byl narušen jediným pohybem a otevřením očí.

„Co to..?“ Popadl ho za ruku a zabránil mu tak odejít.

„Omlouvám se, Deidara-sempai..“ Řekl potichu.

„Tobi..?“ Zmateně zvedl obočí.

„Já..“

„Tiše..“ Přerušil ho a znovu ulehl „Nemáme čas nerozmyšlenou, pokud zaváháme, promarníme svou šanci.“ Řekl zavřel oči. Ucítil, jak se postava nad ním znovu sklání. Drobné polibky a pohlazení. Ani jedno ho nepřimělo znovu otevřít oči. Tenhle okamžik chtěl nechat v nevědomosti sladké, hříšné, neproniknutelné tmě.

~.~

Možná jsem tehdy chtěl jen znovu pocítit teplé náručí. Možná jsem chtěl, aby aspoň někdo měl šanci na to, po čem touží. Pochopil jsem další z neznámých pohledů. Pohled zastřený zvláštním citem. Bolestným a krásným. Nenáviděným a přitom důležitým. Nemohu ho zakázat, ale ani se jím nechat unést. Nechal jsem mu jednou a přitom naposled na pospas mé tělo.

Teď cítím na svých rtech jiné rty a na svém těle cizí ruce. Opět jsem někoho zaujal. Znovu vidím ten pohled plný touhy. Stejné oči, stejný pohled a stejná nechuť co cítím. Je horší než jeho bratr, ten si se mnou sice bolestně pohrál, ale tak, abych s toho měl něco i já, ale tohle je hrubé a ještě víc ponižující. Prudké přírazy, jeho horký sténající dech a hloupé otázky, které se snažím nevnímat - z toho všeho se mi zvedá žaludek, ale všechno zastiňuje ta stupňující se bolest nutící mě křičet.

Ale i ta bolest nakonec přejde -  to až můj trýznitel dosáhne svého uvolnění.

Otázka je, co drahocenného jsem ztratil a co už nezískám. Ale na tohle si už nikdy nestihnu odpovědět, protože můj konec se blíží. Vidím smrt, jak mě volá do své chladné a temné náruče.

Ale já se smrti nebojím poznal jsem že jsou daleko horší věci.

Teď poprvé mi tečou slzy smutku po tvářích, protože vím, že se znovu setkám se Sasorim a pak…pak bude moje poslední otázka zodpovězena..

„Miluji tě... Sasori...“ Poslední slova co rty stihly zašeptat, když bezvládné tělo kleslo k zemi.

Věří, že poslední bylo vysvětleno, a proto zemřel se slzami v očích a drobným úsměvem na rtech..